Křehkost

Nassim Taleb předkládá v nedávném EconTalku velmi poučnou myšlenku: „Vemte auto a vražte s ním stokrát do zdi v rychlosti jedné míle za hodinu. Nic se vám nestane. Když však do zdi vrazíte pouze jednou, rychlostí sto mil za hodinu, je po vás.“

Jakkoli se tento výrok může zdát jasným a samozřejmým, je mezi námi mnoho lidí, kteří jej očividně nechápou. Záchranné půjčky, ochrana pracovních míst, regulace všemožných produktů a služeb v zájmu údajné ochrany spotřebitelů či životního prostředí – to jsou každodenní příklady toho, jak není členům společnosti dovoleno „narazit do zdi rychlostí jedné míle za hodinu“; a z tohoto incidentu se následně použit a přizpůsobit. Kumulativní efekt jednotlivých regulací, direktiv, akčních plánů a zákonů se dá připodobnit automobilu nabírajícímu rychlost před srážkou se zdí.

Komplexní systém, jakým společnost sestavená ze stovek milionů jedinců bezesporu je, potřebuje očistný mechanismus v podobě dílčích neúspěchů – bankrotu firmy, krátkodobé nezaměstnanosti, finační ztráty v důsledku špatné investice. Pokud však je tento očistný mechanismus uměle (v případě společnosti politicky) potlačen, z dílčích neúspěchů krátkého odbobí se stanou systematické neúspěchy v dlouhém období. Nezaměstnanost se stává masivním jevem, firmy jsou stále více závislé na dotacích a regulátorově benevolenci, hospodářský růst ustupuje a stále více jedinců žije parazitickým životem.

Vrcholní představitelé eurosocialismu se nechali již tisíckrát slyšet, že se jim stále vyšší rychlost zamlouvá. „Euro je dobrodružným projektem“, „Bankrot státu v eurozóně je nemyslitelný“, „ECB je připravena poskytnout trhům veškerou potřebnou likviditu“ – řev motoru je již ohlušující. Připoutejte se.

Vydírání, soukromé a veřejné: Případ firmy Chiquita Banana

Llewellyn H. Rockwell, Jr., 8.7. 2011

Levičáci protestují proti firmě Chiquita Banana již tak dlouho, že většina z nich pravděpodobně zapomněla, proč vlastně mají tuto společnost nenávidět. Ano, firma má prokazatelně poskvrněnou minulost, zejména z dob, kdy ještě nesla název United Fruit. Americké vojenské intervence se po několik dekád od začátku dvacátého století nesly ve znamení ochrany investic společnosti United Fruit na Kubě, v Panamě, Nikaragui, Dominikánské republice, Haiti a Mexiku. Proto se taky konflikty z dané doby nazývají Banánové války a dané země Banánové republiky (ačkoli hlavním cílem bylo vždy zvýšit daně newyorským bankám, které držely vládní dluhopisy).

Co však kritici firmy Chiquita Banana často nezmiňují, jsou fantastické pokroky, které tato společnost do regionu přinesla. Pomohla vymýtit malárii. Dramaticky zvýšila životní úroveň. A její zájem na ochraně vlastních pozemků a obchodních vztahů posloužil jako bariéra vůči tamním socialistickým tendencím okrádat soukromé podniky, což tato firma sama dobře poznala po nástupu Castrova režimu.

V poslední době si tuto firmu vzaly na mušku média, a to kvůli útoku na Chiquita Banana ze strany ministerstva zahraničí a ministerstva spravedlnosti. Po teroristických útocích 11.9. vytvořila americká vláda seznam zahrnující skupiny po celém světě, které považovala za podpůrce terorismu (seznam samozřejmě nezahrnoval žádné společnosti spojené s americkým zbrojním průmyslem). Aby seznam neobsahoval pouze samé „islámské fundamentalisty“, zařadila vláda rovněž známé paramilitantní jednotky z Latinské Ameriky.

Dvě z těchto skupin byly Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC), což je levicová skupina, a Spojená sebeobrana Kolumbie (AUC), pravicová skupina. FARC se proslavila bombardováním pozemků Chiquity a unášením jejích zaměstnanců, které následně zabíjela. Pravicová skupina rozdmýchávala politickou nestabilitu obdobně násilnými prostředky. Obě skupiny usilují o diktátorský režim vlády a nesnášejí soukromé společnosti, protože ty omezují jejich politické ambice.

Americká vláda při svém vyšetřování zjistila, že Chiquita financuje obě tyto skupiny. To zní hrozně. Pojďme se však podívat, jaká byla motivace firmy. Motivací nebylo financovat teroristy či podporovat násilí, ale právě naopak. Chiquita platila výpalné, které mělo zaručit bezpečnost zaměstnanců a firemního majetku. Když firma začala platit, obě skupiny usměrnily své aktivity podle výše plateb. Jednalo se o miliony dolarů, které firma zaplatila, aby mohla pokojně pokračovat ve svém podnikání.

Každý představitel mezinárodní korporace si dokáže představit, o co zde jde. Úplatkářství a vydírání je v mnoha zemích na denním pořádku, chcete-li udržet svůj podnik v chodu. Může to znít šíleně, ale pravdou je, že takové platby dosahují často menších hodnot, než kolik by dané firmy musely zaplatit americkému daňovému úřadu, jenž se věnuje obdobnému vyděračství, ovšem s legálním monopolem.

Je pravda, že paramilitantní skupiny užívaly své peníze k různým nekalostem. Co však měli představitelé Chiquity dělat? Sledovat postupné ničení vlastního majetku, bombardování pozemků a zabíjení zaměstnanců? Jedno je snad všem jasné (tedy kromě kritiků firmy): samozřejmě, že by firma raději nezaplatila ani jedinou penny. K platbám byla přinucena pod hrozbou pokračujícího násilí.

Dá se říci, že tyto paramilitantní skupiny spravovali privatizovanou verzi daňového systému, který je nám tak dobře známý ve své legální, veřejné podobě.

Je nehorázné, že ministerstvo spravedlnosti obvinilo firmu Chiquita Banana z financování terorismu. Chiquita je tak kromě teroristických organizací vydírána i americkou vládou a v roce 2007 jí byla vyměřena pokuta 25 milionů dolarů. Firma se pod touto hrozbou rozhodla skončit s podnikáním v Kolumbii, což nikomu neprospělo: ani kolumbijským pracovníkům, ani americkým spotřebitelům, ani nikomu jinému.

To byl však pouze počátek problémů dané společnosti. S tímto precedentem byl také oživen obskurní zákon z roku 1789 – Zákon o zahraničních přečinech [Alien Tort Statute], který umožňuje zahraničním příslušníkům žalovat u amerických soudů zločiny spáchané na mezinárodním území. Ať již byl původní záměr zákona jakýkoli (a američtí federalisté nebyli zrovna největšími přáteli svobody), nyní je využíván americkými právníky ke shromažďování podkladů pro obsáhlé žaloby amerických společností podnikajících v zahraničí.

Státní zástupci tak shromáždili svědectví desetitisíců obětí skupin FARC a AUC, na základě které podali hromadnou žalobu na Chiquitu s požadovaným odškodněním ve výši miliard dolarů, které by firmu zruinovalo. Opět se musíme ptát, komu to prospěje. Teroristé zde stále budou a výhled na ekonomický růst Latinské Ameriky a tamních zaměstnanců bude narušen.

Co se amerických zákazníků týče, ti z nelehkého úsilí spravovat podnikání v nestabilních zemích velice profitují. Tyto firmy se snaží poskytnout zákazníkům ovoce, které v našich podmínkách nevypěstujeme, ale přesto po něm toužíme. Neměli bychom tak mít větší pochopení pro překážky, které musí tyto firmy překonávat?

Společnost United Fruit dříve podnikala ruku v ruce s americkou vládou, která jí napomáhala uskutečňovat své plány v Latinské Americe. To je odsouzeníhodný imperialismus. Stejně tak nespravedlivá je však i činnost americké vlády, když postihuje firmy věnující se čestnému podnikání. Chiquita tak není jen obětí soukromého terorismu, ale také veřejného vydírání ve jménu protiteroristického boje.

Původní článek zde

Jsme si rovni?

Úřad pro ochranu osobních údajů zamítl zveřejňování platů státních zaměstnanců na požádání.  Zamítnutí bylo reakcí na výnos Nejvyššího správního soudu, že úřady musejí žadatelům tyto údaje o svých zaměstnancích automaticky poskytovat. Argumentem úřadu je, že „rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o poskytování informací postrádá jakýkoli rozměr z hlediska veřejného zájmu a staví do zcela nerovného postavení zaměstnance soukromé a veřejné sféry.“ (E15, 7.6.2011)

Dle této rétoriky se zdá, že v současnosti jsou si zaměstnanci soukromého a veřejného sektoru rovni. Pravda je však zcela opačná. Jak trefně poznamenává Rothbard, členy společnosti lze rozdělit do dvou skupin: čisté daňové plátce a čisté daňové příjemce.  Do první skupiny patří ti, kdo na daních více zaplatí než získají, zatímco do druhé logicky patří ti, kdo z daní více získají než zaplatí.  Ano, úředníci také platí daň z příjmu.  Jejich celkový měsíční daňový příjem je však vyšší, než daňové výdaje. Je-li v ekonomice průměrné zdanění práce ve výši 42% (tj.  případ současné ČR) a superhrubá mzda úředníka činí 30000, získá úředník každý měsíc na daních 17 500 .  Od této částky je pro pořádek potřeba odečíst cca 10-20% jako platbu nepřímých daní, čímž se celkový měsíční daňový příjem průměrného úředníka sníží na 14 000 (za předpokladu, že celou výplatu propije a zaplatí pouze 20% DPH).

U čistého daňového plátce vypadá situace na první pohled stejně, ovšem s tím zásadním rozdílem, že výchozí částka (30 000) nepochází z vynucené platby, nýbrž  z dobrovolně zaplacené odměny za poskytnutou službu.  Zatímco tržní hodnota vykonané práce určená střetem nabídky a poptávky činí 30 000, zaměstnanec soukromého sektoru bude moci přinejhorším spotřebovat statky pouze v hodnotě 14 000 (ignorujeme-li další deformace trhu zvyšující ceny a snižující kvalitu výrobků, jako je inflace či regulace).

Úřední vlk se tak nažral a soukromá ovce zůstala z poloviny celá (případně z poloviny snědená, je-li čtenář pesimista).

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zaměstnance soukromé a veřejné sféry do nerovnoměrného postavení rozhodně nestaví. V nerovnoměrném postavení jsou tyto dvě skupiny v jakékoli společnosti, kde jedna skupina žije na úkor druhé –  tj. kde jedni získávají finační prostředky na trhu v rámci oboustranně dobrovolné směny a jsou pod pohrůžkou násilí a uvěznění nuceni  platit výpalné, zatímco druzí z těchto vynucených plateb žijí.  Škoda, že se nedozvíme jak pěkně si při tom chrochtají.

S korupcí bojoval i Stalin

Před posledními volbami se politické strany předháněly ve slibech, kdo víc zatočí s korupcí. Nejvíce peněz na PR v tomto ohledu alokovala strana Věci veřejné a v očích veřejnosti se tak stala veřejným nepřítelem korupce číslo 1. Korupční skandály jsou vděčné téma: politici mají proti čemu bojovat, novináři o čem psát, novodobí hrdinové za co dostávat odměny. Boj proti korupci dnes prostě letí.

Nedlouho po volbách se však zdá, že Věci až taková spása českého politického prostoru nebudou. Člověk naopak dostává dojem, že se jedná o jakousi „rychlostranu“ na jedno použití – program si naklikají voliči, rejpavým kolegům se věnuje naditá obálka a když rejpou dál, označí se za pučisty. Poslední události ono protikorupční nadšení v ČR poněkud zkazily.

Jak volný trh chrání životní prostředí

Richard L. Stroup, Ph.D. a Jane S. Shaw

Konvenční ekonomické učení praví, že od neregulovaných trhů nemůžeme očekávat ochranu životního prostředí. V teorii nobelovského ekonoma Paula Samuelsona jsou čistý vzduch a voda „veřejnými statky“, jejichž hodnotu tržní procesy příliš dobře neodrážejí.

Dle Samuelsona potenciální znečišťovatelé nezvažují při svém jednání společenské náklady, nýbrž pouze své vlastní náklady. Protože úsilí o udržení čistého životního prostředí navíc prospívá i těm, kteří jej nefinancují, čelí každý jedinec silnému pokušení se takovému financování vyhnout.

Takováto analýza se dnes již stala tak široce přijímanou, že většina lidí si nedokáže představit jinou alternativu než vládní environmentální regulaci vzniklou v průběhu několika předchozích desetiletí.

Tento systém se však potýká se spoustou komplikací. Když jsou environmentální cíle a regulace určovány politicky, jsou součástí procesu, který je často poháněn bezdůvodnou záští, podporován strachem veřejnosti a zákony v něm jsou vytvářeny na popud privilegovaných skupin. Populismus a klientelismus namísto skutečného ohrožení životního prostředí – to v dnešní době určuje priority environmentální regulace.

Měli bychom tak být připraveni dát šanci tržnímu přístupu k ochraně životního prostředí, který zde existoval v minulosti a i v současnosti by mohl sloužit lépe než stávající systém. V dlouhém období je soukromé vlastnictví nejefektivnějším ochráncem životního prostředí – za podmínky, že vlastnictví je převoditelné a je chráněno soudy, které činí jedince odpovědnými v případě narušení cizího majetku či života znečišťujícími látkami. Takový systém soukromého vlastnictví by chránil životní prostředí ze stejného důvodu, z jakého chrání jakýkoli jiný typ majetku: motivuje k zodpovědné správě majetku.