S korupcí bojoval i Stalin

Před posledními volbami se politické strany předháněly ve slibech, kdo víc zatočí s korupcí. Nejvíce peněz na PR v tomto ohledu alokovala strana Věci veřejné a v očích veřejnosti se tak stala veřejným nepřítelem korupce číslo 1. Korupční skandály jsou vděčné téma: politici mají proti čemu bojovat, novináři o čem psát, novodobí hrdinové za co dostávat odměny. Boj proti korupci dnes prostě letí.

Nedlouho po volbách se však zdá, že Věci až taková spása českého politického prostoru nebudou. Člověk naopak dostává dojem, že se jedná o jakousi „rychlostranu“ na jedno použití – program si naklikají voliči, rejpavým kolegům se věnuje naditá obálka a když rejpou dál, označí se za pučisty. Poslední události ono protikorupční nadšení v ČR poněkud zkazily.

Dnes budu stručný

Švédsko: chudší než si myslíte

William L. Anderson, Ludwig von Mises Institute, 5.9.2002

Jedním z přetrvávajících mýtů ohledně tzv. státu blahobytu „třetí cesty“ je, že národ jako celek si může udržet vysokou úroveň života – i když nikdo skutečně nepracuje – po tu dobu, co vláda provádí masivní transfery bohatství směrem od těch, kteří jsou na tom relativně dobře, k těm, kteří jsou na tom relativně hůře. Během posledních čtyř desetiletí jsme byli zaplavováni novinovými články, studiemi a veřejnými prohlášeními, které nás nabádaly být více jako Švédsko.

Švédové, bylo nám řečeno, si užívají lékařské péče zdarma, štědrých sociálních dávek, úlev z pracovní doby a dotací snad na všechno představitelné. Když někdo poukáže na to, že Švédové platí enormně vysoké daně, standardní odpovědí je, že „to je sice pravda, ale podívejte, co vše za ně dostávají.“