Vládní stimulace

Llewellyn H. Rockwell Jr., 27.2.2009

Velikým selháním Obamovy administrativy je to, že je plná lidí, kteří nejeví žádné viditelné známky znalostí základních pravd liberální teorie. Tato teorie – jež je jádrem amerického politického příspěvku k modernitě a zároveň její samotnou hnací silou – spočívá v tom, že svoboda je základem a důvodem společenského a ekonomického rozkvětu. Veškeré důkazy nasvědčují tomu, že tito lidé o ničem takovém nikdy neslyšeli.

Obamité se drží opačného pohledu, takového, který byl prosazován od faraónů a starých císařů až k dnešním Talibanům a Hugo Chavezům. Jedná se o názor, že nic není mimo kompetenci státu a jeho velkého vůdce. Obzvláště v ekonomických záležitostech mají tito lidé divoce nafouknuté přesvědčení o tom, co zmůže nejvyšší představitel národa pouhou vůlí.

Liberální teorie nás učí, že jediný truismus ve vztahu k vládě je, že může problémy nikoli zlepšit, nýbrž pouze zhoršit. Mám teď na mysli boj proti drogám, boj proti chudobě, boj proti negramotnosti a boj proti terorismu. Stejně tak i boj proti recesi. Vždyť máme k dispozici historické záznamy selhání v této oblasti, nejen pouze za minulý rok, nýbrž již od 30. let.

Mýtus dobré vlády

Llewellyn H.Rockwell, Jr., 15.11.2008

Čínské zotavení z komunismu je jedním z nejvíce inspirujících příběhů v historii ekonomického vývoje. Katastrofálně chudá a trpící země se zmodernizovala během pouhých 15 let. Státní sféra se značně zmenšovala, jak soukromý sektor rostl a rostl. A to ne kvůli nějakému plánu. Byl to de facto výsledek nové tolerance svobodné ekonomické aktivity. Stát se stáhl do ochranného módu, aby si udržel svou moc, a nedělal nic k zastavení rozvoje volného podnikání. Výsledek byl velkolepý. Zapamatujte si tento důležitý fakt. Čínské obnovení civilizované společnosti nepřišlo díky nějakému centrálnímu plánu, ale díky jeho absenci. Fakt, že stát neintervenoval, vedl k prosperitě. Znovu – nejednalo se o politiku, ústavu, či zákon, který by zapříčinil onu změnu. Nenastal žádný jasný přechod od komunistické vlády k minimálnímu státu. Protože stát opustil svá stanoviště na základě veřejné opozice a opovržení, společnost se mohla rozvinout. Avšak stát nikdy nevymizel. Plenění od něj pocházející se pouze stalo méně častým a méně předvídatelným. Kdyby historie nabrala lepší kurz, centrální stát by se kompletně rozpadl a právo by pokleslo na regionální úrovně. Avšak, ke smůle Číňanů, stát setrval ve své staré podobě, i přes neustálý růst soukromého sektoru. Stát je pořád zapojen v důležitých průmyslových odvětvích jako je ocelářství či energetika a také, samozřejmě, v bankovním sektoru.

Falešné organistické analogie scientismu

Falešné organistické analogie scientismu

Murray Newton Rothbard

1960

Organistické analogie přiznávají vědomí, či jiné organické kvality, „sociálním celkům“, které jsou ve skutečnosti pouhými označeními interakcí jednotlivců. [19] Stejně jako jsou v mechanistických metaforách jednotliví lidé determinováni, zde se stávají nemyslícími buňkami v jakémsi sociálním organismu. Ačkoli by dnes pouze málo lidí tvrdilo, že „společnost je organismem“, většina společenských teoretiků lpí na teoriích, které toto implikují. Povšimněte si například frází typu „společnost předurčuje hodnotu svých jednotlivých členů“, či „jedincovo jednání je determinováno rolí, kterou hraje ve skupině, do které patří“ atd. Takové koncepty jako „veřejné blaho“, „obecné blaho“, „veřejná péče“ atd. jsou rovněž endemické. Všechny tyto koncepty stojí na předpokladu, že někde existuje žijící organismus jménem „společnost“, „skupina“, „veřejnost“, „komunita“, a že tato entita má hodnoty a sleduje cíle.

Falešné mechanické analogie scientismu

Falešné mechanické analogie scientismu

Murray Newton Rothbard

1960

Vědecká metoda při studiu člověka vychází v dnešní době téměř zcela z budování analogií z fyzikálních věd. Následují některé nejrozšířenější mechanistické analogie.

Člověk jako servomechanismus: Tak jako Bertrand Russell, jedna z vůdčích osobností scientismu, staví realitu na hlavu přiřknutím determinismu člověku a volnou vůli fyzikálním objektům, tak se i poslední dobou stalo módou tvrdit, že moderní přístroje „myslí“, zatímco člověk je pouhou komplexní formou stroje, či „servomechanismem“ [14]. Co je zde přehlíženo je to, že stroje, nehledě na to, jak složité, jsou pouhými zařízeními vyrobenými člověkem za účelem sloužit lidským záměrům a cílům; jejich úkony jsou přednastavené jejich tvůrci a stroje nemohou nikdy jednat jinak či najednou přijmout nové cíle a řídit se podle nich. Nemohou tak učinit, protože stroje nejsou živé a proto rozhodně nemají vědomí. Jsou-li lidé stroje, na druhou stranu, pak musejí deterministé, kromě výše uvedené kritiky, zodpovědět tuto otázku: Kdo stvořil lidi a za jakým účelem? – pro materialisty poměrně nepříjemná otázka. [15]

Náš nepřítel – Stát

Náš nepřítel – Stát

Albert Jay Nock

1935

Přeložil Rothbardian & Finist

Ať už je či není pravda, že člověk je formován v nespravedlnosti a počat v hříchu, je nezpochybnitelnou pravdou, že Stát je zplozencem agrese a udržuje se agresí. — Herbert Spencer, 1850.

Toto je nejvážnější nebezpečí, které dnes hrozí civilizaci: státní intervence, absorpce veškerého spontánního úsilí společnosti Státem; tedy toho spontánního historického jednání, které dlouhodobě udržuje, vyživuje a pohání lidské osudy. — Jose Ortega y Gasset, 1922.

Státy převzaly rozsáhlé nové povinnosti a odpovědnost; rozšiřují svou moc dokud neprostoupí veškeré jednání každého občana, jakkoliv soukromé; začínají kolem svých operací zatahovat závoj důstojnosti a neomylnosti Státního náboženství; jejich zaměstnanci se stali oddělenou a nadřazenou kastou s pravomocemi spoutávat a uvolňovat a nahlížet do každého hrnce. Stále ale zůstávají, jako byly už od počátku, společným nepřítelem všech dobrosrdečných, pilných a mravných lidí. — Henry L. Mencken, 1926.

Pohlédneme–li pod povrch našich každodenních veřejných záležitostí, můžeme rozeznat jeden fundamentální fakt: probíhající velké přerozdělování moci od společnosti ke Státu. Toto je fakt, který by měl být v centru zájmu bystrého studenta naší civilizace. Ten má vždy jen druhotný či odvozený zájem o záležitosti jako jsou regulace cen a mezd, inflace, politické bankovnictví, reforma zemědělství [Agricultular Adjustment Act], a obdobné položky dnešní státní politiky, které plní stránky novin a ústa publicistů a politiků. To vše lze shrnout do jednoho bodu. Tyto záležitosti mají okamžitou a dočasnou důležitost a z toho důvodu si monopolizují pozornost veřejnosti, ale všechny jsou pouze vedlejším příznakem téže věci, kterou je zvyšování moci Státu a odpovídající snižování moci společnosti.