Vydírání, soukromé a veřejné: Případ firmy Chiquita Banana

Llewellyn H. Rockwell, Jr., 8.7. 2011

Levičáci protestují proti firmě Chiquita Banana již tak dlouho, že většina z nich pravděpodobně zapomněla, proč vlastně mají tuto společnost nenávidět. Ano, firma má prokazatelně poskvrněnou minulost, zejména z dob, kdy ještě nesla název United Fruit. Americké vojenské intervence se po několik dekád od začátku dvacátého století nesly ve znamení ochrany investic společnosti United Fruit na Kubě, v Panamě, Nikaragui, Dominikánské republice, Haiti a Mexiku. Proto se taky konflikty z dané doby nazývají Banánové války a dané země Banánové republiky (ačkoli hlavním cílem bylo vždy zvýšit daně newyorským bankám, které držely vládní dluhopisy).

Co však kritici firmy Chiquita Banana často nezmiňují, jsou fantastické pokroky, které tato společnost do regionu přinesla. Pomohla vymýtit malárii. Dramaticky zvýšila životní úroveň. A její zájem na ochraně vlastních pozemků a obchodních vztahů posloužil jako bariéra vůči tamním socialistickým tendencím okrádat soukromé podniky, což tato firma sama dobře poznala po nástupu Castrova režimu.

V poslední době si tuto firmu vzaly na mušku média, a to kvůli útoku na Chiquita Banana ze strany ministerstva zahraničí a ministerstva spravedlnosti. Po teroristických útocích 11.9. vytvořila americká vláda seznam zahrnující skupiny po celém světě, které považovala za podpůrce terorismu (seznam samozřejmě nezahrnoval žádné společnosti spojené s americkým zbrojním průmyslem). Aby seznam neobsahoval pouze samé „islámské fundamentalisty“, zařadila vláda rovněž známé paramilitantní jednotky z Latinské Ameriky.

Dvě z těchto skupin byly Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC), což je levicová skupina, a Spojená sebeobrana Kolumbie (AUC), pravicová skupina. FARC se proslavila bombardováním pozemků Chiquity a unášením jejích zaměstnanců, které následně zabíjela. Pravicová skupina rozdmýchávala politickou nestabilitu obdobně násilnými prostředky. Obě skupiny usilují o diktátorský režim vlády a nesnášejí soukromé společnosti, protože ty omezují jejich politické ambice.

Americká vláda při svém vyšetřování zjistila, že Chiquita financuje obě tyto skupiny. To zní hrozně. Pojďme se však podívat, jaká byla motivace firmy. Motivací nebylo financovat teroristy či podporovat násilí, ale právě naopak. Chiquita platila výpalné, které mělo zaručit bezpečnost zaměstnanců a firemního majetku. Když firma začala platit, obě skupiny usměrnily své aktivity podle výše plateb. Jednalo se o miliony dolarů, které firma zaplatila, aby mohla pokojně pokračovat ve svém podnikání.

Každý představitel mezinárodní korporace si dokáže představit, o co zde jde. Úplatkářství a vydírání je v mnoha zemích na denním pořádku, chcete-li udržet svůj podnik v chodu. Může to znít šíleně, ale pravdou je, že takové platby dosahují často menších hodnot, než kolik by dané firmy musely zaplatit americkému daňovému úřadu, jenž se věnuje obdobnému vyděračství, ovšem s legálním monopolem.

Je pravda, že paramilitantní skupiny užívaly své peníze k různým nekalostem. Co však měli představitelé Chiquity dělat? Sledovat postupné ničení vlastního majetku, bombardování pozemků a zabíjení zaměstnanců? Jedno je snad všem jasné (tedy kromě kritiků firmy): samozřejmě, že by firma raději nezaplatila ani jedinou penny. K platbám byla přinucena pod hrozbou pokračujícího násilí.

Dá se říci, že tyto paramilitantní skupiny spravovali privatizovanou verzi daňového systému, který je nám tak dobře známý ve své legální, veřejné podobě.

Je nehorázné, že ministerstvo spravedlnosti obvinilo firmu Chiquita Banana z financování terorismu. Chiquita je tak kromě teroristických organizací vydírána i americkou vládou a v roce 2007 jí byla vyměřena pokuta 25 milionů dolarů. Firma se pod touto hrozbou rozhodla skončit s podnikáním v Kolumbii, což nikomu neprospělo: ani kolumbijským pracovníkům, ani americkým spotřebitelům, ani nikomu jinému.

To byl však pouze počátek problémů dané společnosti. S tímto precedentem byl také oživen obskurní zákon z roku 1789 – Zákon o zahraničních přečinech [Alien Tort Statute], který umožňuje zahraničním příslušníkům žalovat u amerických soudů zločiny spáchané na mezinárodním území. Ať již byl původní záměr zákona jakýkoli (a američtí federalisté nebyli zrovna největšími přáteli svobody), nyní je využíván americkými právníky ke shromažďování podkladů pro obsáhlé žaloby amerických společností podnikajících v zahraničí.

Státní zástupci tak shromáždili svědectví desetitisíců obětí skupin FARC a AUC, na základě které podali hromadnou žalobu na Chiquitu s požadovaným odškodněním ve výši miliard dolarů, které by firmu zruinovalo. Opět se musíme ptát, komu to prospěje. Teroristé zde stále budou a výhled na ekonomický růst Latinské Ameriky a tamních zaměstnanců bude narušen.

Co se amerických zákazníků týče, ti z nelehkého úsilí spravovat podnikání v nestabilních zemích velice profitují. Tyto firmy se snaží poskytnout zákazníkům ovoce, které v našich podmínkách nevypěstujeme, ale přesto po něm toužíme. Neměli bychom tak mít větší pochopení pro překážky, které musí tyto firmy překonávat?

Společnost United Fruit dříve podnikala ruku v ruce s americkou vládou, která jí napomáhala uskutečňovat své plány v Latinské Americe. To je odsouzeníhodný imperialismus. Stejně tak nespravedlivá je však i činnost americké vlády, když postihuje firmy věnující se čestnému podnikání. Chiquita tak není jen obětí soukromého terorismu, ale také veřejného vydírání ve jménu protiteroristického boje.

Původní článek zde

Jak volný trh chrání životní prostředí

Richard L. Stroup, Ph.D. a Jane S. Shaw

Konvenční ekonomické učení praví, že od neregulovaných trhů nemůžeme očekávat ochranu životního prostředí. V teorii nobelovského ekonoma Paula Samuelsona jsou čistý vzduch a voda „veřejnými statky“, jejichž hodnotu tržní procesy příliš dobře neodrážejí.

Dle Samuelsona potenciální znečišťovatelé nezvažují při svém jednání společenské náklady, nýbrž pouze své vlastní náklady. Protože úsilí o udržení čistého životního prostředí navíc prospívá i těm, kteří jej nefinancují, čelí každý jedinec silnému pokušení se takovému financování vyhnout.

Takováto analýza se dnes již stala tak široce přijímanou, že většina lidí si nedokáže představit jinou alternativu než vládní environmentální regulaci vzniklou v průběhu několika předchozích desetiletí.

Tento systém se však potýká se spoustou komplikací. Když jsou environmentální cíle a regulace určovány politicky, jsou součástí procesu, který je často poháněn bezdůvodnou záští, podporován strachem veřejnosti a zákony v něm jsou vytvářeny na popud privilegovaných skupin. Populismus a klientelismus namísto skutečného ohrožení životního prostředí – to v dnešní době určuje priority environmentální regulace.

Měli bychom tak být připraveni dát šanci tržnímu přístupu k ochraně životního prostředí, který zde existoval v minulosti a i v současnosti by mohl sloužit lépe než stávající systém. V dlouhém období je soukromé vlastnictví nejefektivnějším ochráncem životního prostředí – za podmínky, že vlastnictví je převoditelné a je chráněno soudy, které činí jedince odpovědnými v případě narušení cizího majetku či života znečišťujícími látkami. Takový systém soukromého vlastnictví by chránil životní prostředí ze stejného důvodu, z jakého chrání jakýkoli jiný typ majetku: motivuje k zodpovědné správě majetku.

Jak chytit zloděje

LeFevre´s Journal, Summer 1975, vol. II, no. 3

Vlastnictví, ve své hmotné i nehmotné podobě, je zdrojem téměř všech mezilidských konfliktů na tomto světě. Socialisté obecně preferují veřejné vlastnictví. Nesocialisté obecně preferují soukromé vlastnictví. Ani socialisté, ani nesocialisté nemusejí být v tomto názoru nutně konzistentní. Pouze hrstka socialistů je nakloněna úplné socializaci a stejně tak pouze hrstka nesocialistů požaduje všudypřítomné soukromé vlastnictví.

Z pohledu socialisty není krádeží nazývána situace, kdy vezmeme bohatým a dáme chudým. Socialista takový čin nazve spravedlivou redistribucí. V táboře odmítajícím socialismus je na druhou stranu jakýkoli akt krádeže nahlížen jako “špatný”, nehledě na zlodějovy úmysly. V rámci tohoto názoru jsou však jasně rozlišitelné dva rozdílné pohledy na vlastnictví.

V tomto článku se nebudu nadále zabývat socialistickými názory. Místo toho proti sobě chci postavit dvě nesocialistické pozice, jež upřednostňují soukromé vlastnictví. Způsob, jakým lidé smýšlejí o fenoménu vlastnictví, je zcela zřejmě výsledkem procesu učení. Shůry nám předem nebylo dáno žádné správné nahlížení na vlastnictví. Inteligence nám velí porozumět podstatě vlastnictví do co největší míry a poté k němu zaujmout takovou pozici, která je současně jak slučitelná s lidským blahobytem, tak i vnitřně konzistentní. Nemůžeme se tedy držet například názoru, že někteří lidé krást mohou a jiní nemohou a být při tom vnitřně konzistentní.

Je zcela pochopitelné, že se někomu nebude líbit ani jedna z následujících dvou pozic. Při užívání rozumu je však zásadní pochopit, že při zpochybňování dlouho přijímaných konceptů je líbivost irelevantní.

První pohled: Akt krádeže je špatný. Sestává z odcizení vlastnictví (jakoukoli metodou) druhého člověka proti jeho vůli. Protože takový akt je špatný, je poškozená strana v právu zajistit si navrácení věcí do původního stavu před aktem krádeže. Tento pohled byl rozvinut do různých podob, základ je však vždy stejný. Někteří zastánci tohoto pohledu jsou pro navrácení majetku pouze tehdy, obejde-li se to bez násilí. Jiní se drží názoru, že mají morální právo získat majetek zpět jakýmkoli způsobem, včetně zlodějovy vraždy.  Tyto varianty se tedy liší podle toho, jak daleko je člověk ochoten zajít ve snaze získat zpět své vlastnictví. To je však pro naší analýzu vedlejší. Princip, o který nám jde, je takový: akt krádeže vytváří super-právo poškozené strany získat zpět to, co jí bylo neprávem zcizeno.

Tento princip jinými slovy předkládá, že aktem krádeže nedochází k přenosu vlastnického práva; zloděj, který si dopomohl k cizímu předmětu, jej nevlastní. Poškozená osoba si tedy může právoplatně vzít to, co jí někdo sebral, protože jí to stále patří.

Druhý pohled: tento způsob nahlížení na vlastnictví a jeho krádež je založen na oddělení aktu krádeže od vlastnictví. Stručně řečeno, tento pohled zdůrazňuje, že ačkoli bylo špatné, že zloděj nabyl předmět, jenž nevlastní a učinil tak proti vůli vlastníka, je tento čin již dokonán a celá záležitost je fait accompli. Zloděj nyní vlastní daný předmět. V rámci tohoto pohledu je jednání, kdy původnímu zloději vezmeme jakýkoli jeho majetek proti jeho vůli, novým aktem krádeže.

Principy bizarní ekonomie

Art Carden nedávno publikoval na blogu Mises institutu „principy bizarní ekonomie“. Jedná se o dle mého názoru vtipné shrnutí podivuhodných představ některých populárních ekonomů. Stačí si například přečíst pár článků Paula Krugmana a člověk pochopí, o čem je řeč. Ilustrativní je například jeho Chvála velkého státu a velké vlády.

Zde je několik základních principů bizarní ekonomie dvacátého prvního století:

1. Na skutečných lidských bytostech nezáleží. Na prostoru vymezeném zeměpisnou šířkou, délkou a přírodními překážkami ano.

2. Na skutečných lidských bytostech nezáleží. Na politických abstrakcích jako jsou národní státy ano.

3. Země s největším HDP vyhrává.

4. Lidské společnosti existují proto, aby mohly vést války.

5. Obchod je druhem války.

6. Bohatství druhých zapříčiní naší chudobu. Mohou zbohatnout, pouze když my zchudneme.

7. Zákony nabídky a poptávky můžeme respektovat jen když se nám chce.

8. Jedinými důvody, proč se chtějí lidé stěhovat do USA, jsou prodej drog, páchání zločinů a pobírání sociálních dávek.

9. Jediný důvod, proč nám chtějí cizinci prodávat zboží, je užití výnosů z exportu k nákupu zbraní a bomb, kterými nás posléze zničí.

Můžou za to spekulanti!

Malte Tobias Kähler, 16.6.2010.

Mnoho komentátorů (z nichž většina nejsou ekonomové) vinní ze současné krize v eurozóně zlomyslné spekulanty. Shledávám tak za nezbytné pozdvihnout hozenou rukavici a vysvětlit, proč spekulanti nejsou za současný zmatek odpovědni.

Falešný boj

Není k tomu lepšího času než právě teď. Jazyk, který vůdci a média ve vztahu s krizí státních dluhů užívají, odvádí vinu od těch zodpovědných a svádí ji na spekulanty: „Merkelová a Sarkozy se zaměří na spekulanty“ (Reuters Německo); „budeme bránit Euro za každou cenu“ (José Manuel Barosso); „věříme, že nejen Řecko, Španělsko, Portugalsko a Itálie jsou pod útokem,“ ale že „celá eurozóna je v ohrožení“ (Jean Claude-Juncker). Německá kancléřka Angela Merkelová dokonce prohlásila, že „v určitém smyslu se jedná o boj politiků proti trhům“, s dodáním že „spekulanti jsou naši nepřátelé“ a „jsem rozhodnuta zvítězit.“ [1]

Tento „boj“ jde tak daleko, že článek, který právě čtete, může být ve Francii považován za ilegální. Podle Reuters se francouzské úřady chystají spolupracovat se zpravodajskou službou v potírání „nepodložených“ zpráv ohledně solventnosti evropských zemí. [2]