S korupcí bojoval i Stalin

Před posledními volbami se politické strany předháněly ve slibech, kdo víc zatočí s korupcí. Nejvíce peněz na PR v tomto ohledu alokovala strana Věci veřejné a v očích veřejnosti se tak stala veřejným nepřítelem korupce číslo 1. Korupční skandály jsou vděčné téma: politici mají proti čemu bojovat, novináři o čem psát, novodobí hrdinové za co dostávat odměny. Boj proti korupci dnes prostě letí.

Nedlouho po volbách se však zdá, že Věci až taková spása českého politického prostoru nebudou. Člověk naopak dostává dojem, že se jedná o jakousi „rychlostranu“ na jedno použití – program si naklikají voliči, rejpavým kolegům se věnuje naditá obálka a když rejpou dál, označí se za pučisty. Poslední události ono protikorupční nadšení v ČR poněkud zkazily.

Vládní vs. soukromé výdaje

Již dlouhou dobu se v médiích politici a různí jejich poradci předhánějí v tom, kdo dokáže lépe odstranit plýtvání státními zdroji. Problém, který si málokdo uvědomuje, leží však v samotné podstatě fungování státu. Stát jako instituce a politici a úředníci jako její zaměstnanci totiž čelí zcela jiným motivačním schématům, než jejich soukromé protějšky.

Rád bych tento fakt ilustroval úryvkem z knihy, kterou momentálně „čtu“ (poslouchám audiobook). Úryvek je z knihy Roberta Murphyho Chaos Theory. Two Essays on Market Anarchy. Ačkoli se text věnuje vojenským výdajům, je logika této argumentace dle mého názoru aplikovatelná i na jiné státní sektory.

Vládní vs. soukromé vojenské výdaje

„Výše uvedené argumenty ukazují, jak lidé žijící v tržní anarchii mohou předcházet problému černého pasažéra a jak soukromé ochranné agentury mohou získávat dostatek prostředků prostřednictvím dobrovolných plateb. Existuje však další argument, který bývá často přehlížen. Je pravda, že vynucené platby, tedy zdanění, umožňují vládám sestavovat obrovské vojenské rozpočty. Tato výhoda je však více než vyvážena tendencí vlád svými prostředky plýtvat. Pro jakékoli smysluplné srovnání vládního a soukromého obranného rozpočtu je třeba soukromému rozpočtu přiřadit několikrát větší váhu, protože soukromé firmy jsou schopny nakoupit srovnatelné vojenské vybavení za zlomek ceny zaplacené vládou.

Každý si je vědom toho, že vlády nejsou zrovna hospodárné ve svých finančních záležitostech a vojenské rozpočty vždy představují veliký podíl na celkových výdajích. Protože vojenské operace jsou často prováděny v zahraničí a v utajení, může armáda užívat své finance téměř bez jakékoli odpovědnosti. Daňoví poplatníci byli šokováni, když veřejný audit odhalil například to, že Pentagon utratil $600 za záchodové sedátko. Co si však málokdo uvědomuje je to, že takový příklad není vyjímečný, ale naprosto typický. Následkem vládního monopolu nemá nikdo žádnou představu, kolik „by měl“ stát kupříkladu letoun F-14 Tomcat a částka $38 milionů tak již nikoho nešokuje.

Falešné organistické analogie scientismu

Falešné organistické analogie scientismu

Murray Newton Rothbard

1960

Organistické analogie přiznávají vědomí, či jiné organické kvality, „sociálním celkům“, které jsou ve skutečnosti pouhými označeními interakcí jednotlivců. [19] Stejně jako jsou v mechanistických metaforách jednotliví lidé determinováni, zde se stávají nemyslícími buňkami v jakémsi sociálním organismu. Ačkoli by dnes pouze málo lidí tvrdilo, že „společnost je organismem“, většina společenských teoretiků lpí na teoriích, které toto implikují. Povšimněte si například frází typu „společnost předurčuje hodnotu svých jednotlivých členů“, či „jedincovo jednání je determinováno rolí, kterou hraje ve skupině, do které patří“ atd. Takové koncepty jako „veřejné blaho“, „obecné blaho“, „veřejná péče“ atd. jsou rovněž endemické. Všechny tyto koncepty stojí na předpokladu, že někde existuje žijící organismus jménem „společnost“, „skupina“, „veřejnost“, „komunita“, a že tato entita má hodnoty a sleduje cíle.

Falešné mechanické analogie scientismu

Falešné mechanické analogie scientismu

Murray Newton Rothbard

1960

Vědecká metoda při studiu člověka vychází v dnešní době téměř zcela z budování analogií z fyzikálních věd. Následují některé nejrozšířenější mechanistické analogie.

Člověk jako servomechanismus: Tak jako Bertrand Russell, jedna z vůdčích osobností scientismu, staví realitu na hlavu přiřknutím determinismu člověku a volnou vůli fyzikálním objektům, tak se i poslední dobou stalo módou tvrdit, že moderní přístroje „myslí“, zatímco člověk je pouhou komplexní formou stroje, či „servomechanismem“ [14]. Co je zde přehlíženo je to, že stroje, nehledě na to, jak složité, jsou pouhými zařízeními vyrobenými člověkem za účelem sloužit lidským záměrům a cílům; jejich úkony jsou přednastavené jejich tvůrci a stroje nemohou nikdy jednat jinak či najednou přijmout nové cíle a řídit se podle nich. Nemohou tak učinit, protože stroje nejsou živé a proto rozhodně nemají vědomí. Jsou-li lidé stroje, na druhou stranu, pak musejí deterministé, kromě výše uvedené kritiky, zodpovědět tuto otázku: Kdo stvořil lidi a za jakým účelem? – pro materialisty poměrně nepříjemná otázka. [15]

Náš nepřítel – Stát

Náš nepřítel – Stát

Albert Jay Nock

1935

Přeložil Rothbardian & Finist

Ať už je či není pravda, že člověk je formován v nespravedlnosti a počat v hříchu, je nezpochybnitelnou pravdou, že Stát je zplozencem agrese a udržuje se agresí. — Herbert Spencer, 1850.

Toto je nejvážnější nebezpečí, které dnes hrozí civilizaci: státní intervence, absorpce veškerého spontánního úsilí společnosti Státem; tedy toho spontánního historického jednání, které dlouhodobě udržuje, vyživuje a pohání lidské osudy. — Jose Ortega y Gasset, 1922.

Státy převzaly rozsáhlé nové povinnosti a odpovědnost; rozšiřují svou moc dokud neprostoupí veškeré jednání každého občana, jakkoliv soukromé; začínají kolem svých operací zatahovat závoj důstojnosti a neomylnosti Státního náboženství; jejich zaměstnanci se stali oddělenou a nadřazenou kastou s pravomocemi spoutávat a uvolňovat a nahlížet do každého hrnce. Stále ale zůstávají, jako byly už od počátku, společným nepřítelem všech dobrosrdečných, pilných a mravných lidí. — Henry L. Mencken, 1926.

Pohlédneme–li pod povrch našich každodenních veřejných záležitostí, můžeme rozeznat jeden fundamentální fakt: probíhající velké přerozdělování moci od společnosti ke Státu. Toto je fakt, který by měl být v centru zájmu bystrého studenta naší civilizace. Ten má vždy jen druhotný či odvozený zájem o záležitosti jako jsou regulace cen a mezd, inflace, politické bankovnictví, reforma zemědělství [Agricultular Adjustment Act], a obdobné položky dnešní státní politiky, které plní stránky novin a ústa publicistů a politiků. To vše lze shrnout do jednoho bodu. Tyto záležitosti mají okamžitou a dočasnou důležitost a z toho důvodu si monopolizují pozornost veřejnosti, ale všechny jsou pouze vedlejším příznakem téže věci, kterou je zvyšování moci Státu a odpovídající snižování moci společnosti.