Jsme si rovni?
Úřad pro ochranu osobních údajů zamítl zveřejňování platů státních zaměstnanců na požádání. Zamítnutí bylo reakcí na výnos Nejvyššího správního soudu, že úřady musejí žadatelům tyto údaje o svých zaměstnancích automaticky poskytovat. Argumentem úřadu je, že „rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o poskytování informací postrádá jakýkoli rozměr z hlediska veřejného zájmu a staví do zcela nerovného postavení zaměstnance soukromé a veřejné sféry.“ (E15, 7.6.2011)
Dle této rétoriky se zdá, že v současnosti jsou si zaměstnanci soukromého a veřejného sektoru rovni. Pravda je však zcela opačná. Jak trefně poznamenává Rothbard, členy společnosti lze rozdělit do dvou skupin: čisté daňové plátce a čisté daňové příjemce. Do první skupiny patří ti, kdo na daních více zaplatí než získají, zatímco do druhé logicky patří ti, kdo z daní více získají než zaplatí. Ano, úředníci také platí daň z příjmu. Jejich celkový měsíční daňový příjem je však vyšší, než daňové výdaje. Je-li v ekonomice průměrné zdanění práce ve výši 42% (tj. případ současné ČR) a superhrubá mzda úředníka činí 30000, získá úředník každý měsíc na daních 17 500 . Od této částky je pro pořádek potřeba odečíst cca 10-20% jako platbu nepřímých daní, čímž se celkový měsíční daňový příjem průměrného úředníka sníží na 14 000 (za předpokladu, že celou výplatu propije a zaplatí pouze 20% DPH).
U čistého daňového plátce vypadá situace na první pohled stejně, ovšem s tím zásadním rozdílem, že výchozí částka (30 000) nepochází z vynucené platby, nýbrž z dobrovolně zaplacené odměny za poskytnutou službu. Zatímco tržní hodnota vykonané práce určená střetem nabídky a poptávky činí 30 000, zaměstnanec soukromého sektoru bude moci přinejhorším spotřebovat statky pouze v hodnotě 14 000 (ignorujeme-li další deformace trhu zvyšující ceny a snižující kvalitu výrobků, jako je inflace či regulace).
Úřední vlk se tak nažral a soukromá ovce zůstala z poloviny celá (případně z poloviny snědená, je-li čtenář pesimista).
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zaměstnance soukromé a veřejné sféry do nerovnoměrného postavení rozhodně nestaví. V nerovnoměrném postavení jsou tyto dvě skupiny v jakékoli společnosti, kde jedna skupina žije na úkor druhé – tj. kde jedni získávají finační prostředky na trhu v rámci oboustranně dobrovolné směny a jsou pod pohrůžkou násilí a uvěznění nuceni platit výpalné, zatímco druzí z těchto vynucených plateb žijí. Škoda, že se nedozvíme jak pěkně si při tom chrochtají.
S korupcí bojoval i Stalin
Před posledními volbami se politické strany předháněly ve slibech, kdo víc zatočí s korupcí. Nejvíce peněz na PR v tomto ohledu alokovala strana Věci veřejné a v očích veřejnosti se tak stala veřejným nepřítelem korupce číslo 1. Korupční skandály jsou vděčné téma: politici mají proti čemu bojovat, novináři o čem psát, novodobí hrdinové za co dostávat odměny. Boj proti korupci dnes prostě letí.
Nedlouho po volbách se však zdá, že Věci až taková spása českého politického prostoru nebudou. Člověk naopak dostává dojem, že se jedná o jakousi „rychlostranu“ na jedno použití – program si naklikají voliči, rejpavým kolegům se věnuje naditá obálka a když rejpou dál, označí se za pučisty. Poslední události ono protikorupční nadšení v ČR poněkud zkazily.
Celý příspěvek
Velká filmová loupež
V uplynulých dnech jsme mohli v novinách zahlédnout jásot nad tím, jak čeští politici podpoří český filmový průmysl částkou ve výši 250 milionů korun. Zdánlivě se jedná o dobrý nápad: my poskytneme slevu zahraničním filmařům, oni zde za oplátku natočí film, utratí zde své dolary a podpoří tak naší ekonomiku. Co však pozornému člověku může napovědět, že zde něco nehraje, je to, že slevy zahraničním filmařům nenabízejí české firmy samy od sebe, ze svých prostředků. Pokud by se jednalo o výnosný krok, učinili by jej již sami podnikatelé, kteří přeci chtějí primárně dosahovat zisku. O výnosný krok se však nejedná, a to především proto, že ona skupina my sestává z různých lidí. Na jedné straně jsme my, většina lidí, kteří danou slevu pro zahraniční filmaře zaplatí prostřednictvím daní (případně znehodnocením našich peněz za pomoci centrální banky), na druhé straně pak my, pár vyvolených pracujících v českém filmovém průmyslu, kterým stát přiláká zákazníky.
Nutno podotknout, že celá společnost podobnými opatřeními chudne. Vzhledem k tomu, že je filmový průmysl nutno dotovat z nuceně vybíraných dávek, tj. daní, je zřejmé, že v tomto odvětví není česká ekonomika konkurenceschopná. Tímto opatřením se produkční možnosti české ekonomiky naopak snižují, protože je odsáván kapitál z produktivních činností a dotovány jsou činnosti neproduktivní, tj. takové, které by na trhu bez státního zásahu v současné podobě nepřežily.
Jedná se o oloupení velkého počtu lidí, každého o malou částku, která však v kapsách úzké zájmové skupiny vytvoří příjemnou sumu. Zaobalí-li se zpráva o takové loupeži navíc do pěkného hávu v podobě nových pracovních míst a zvýšené reputace České republiky, nikdo tomu nevěnuje pozornost. Maximálně tak politiky ještě pochválí, jak se pěkně starají.
Příkazová ekonomika
Charles Goyette, 25.12.2009
Amerika se mění, bez předcházející rozvahy, debaty, či pauzy, na příkazovou ekonomiku. Příkazová ekonomika je státem shora kontrolovaná ekonomika řízená plánovači a úředníky, výbory a komisemi, správci a orgány. Příkazová ekonomika není charakteristická vzájemně sdíleným zájmem či shodou dvou stran. Je založena na nařízení. Příkazová ekonomika, jak napovídá samotné označení, řídí národní záležitosti donucením. Ve svobodné ekonomice jsou zboží a služby kupovány a prodávány na základě shody; obchodní transakce jsou založeny na souhlasu; smlouvy vznikají setkáním myslí zúčastněných stran. V příkazové ekonomice je to vláda, kdo stanovuje ceny, kontroluje a řídí zdroje a dohlíží na výrobu a spotřebu. Svobodné ekonomiky produkují prosperitu, příkazové ekonomiky produkují chudobu. Přeměna Ameriky již probíhá krkolomnou rychlostí, a to i před vyvrcholením současné krize. Historické precedenty napovídají, že jak se podmínky zhorší, proces přeměny na příkazovou ekonomiku se zrychlí.
Rothbardian`s Blog 