Rothbardian`s Blog

Tu ne cede malis sed contra audentior ito.

Vydírání, soukromé a veřejné: Případ firmy Chiquita Banana

Llewellyn H. Rockwell, Jr., 8.7. 2011

Levičáci protestují proti firmě Chiquita Banana již tak dlouho, že většina z nich pravděpodobně zapomněla, proč vlastně mají tuto společnost nenávidět. Ano, firma má prokazatelně poskvrněnou minulost, zejména z dob, kdy ještě nesla název United Fruit. Americké vojenské intervence se po několik dekád od začátku dvacátého století nesly ve znamení ochrany investic společnosti United Fruit na Kubě, v Panamě, Nikaragui, Dominikánské republice, Haiti a Mexiku. Proto se taky konflikty z dané doby nazývají Banánové války a dané země Banánové republiky (ačkoli hlavním cílem bylo vždy zvýšit daně newyorským bankám, které držely vládní dluhopisy).

Co však kritici firmy Chiquita Banana často nezmiňují, jsou fantastické pokroky, které tato společnost do regionu přinesla. Pomohla vymýtit malárii. Dramaticky zvýšila životní úroveň. A její zájem na ochraně vlastních pozemků a obchodních vztahů posloužil jako bariéra vůči tamním socialistickým tendencím okrádat soukromé podniky, což tato firma sama dobře poznala po nástupu Castrova režimu.

V poslední době si tuto firmu vzaly na mušku média, a to kvůli útoku na Chiquita Banana ze strany ministerstva zahraničí a ministerstva spravedlnosti. Po teroristických útocích 11.9. vytvořila americká vláda seznam zahrnující skupiny po celém světě, které považovala za podpůrce terorismu (seznam samozřejmě nezahrnoval žádné společnosti spojené s americkým zbrojním průmyslem). Aby seznam neobsahoval pouze samé „islámské fundamentalisty“, zařadila vláda rovněž známé paramilitantní jednotky z Latinské Ameriky.

Dvě z těchto skupin byly Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC), což je levicová skupina, a Spojená sebeobrana Kolumbie (AUC), pravicová skupina. FARC se proslavila bombardováním pozemků Chiquity a unášením jejích zaměstnanců, které následně zabíjela. Pravicová skupina rozdmýchávala politickou nestabilitu obdobně násilnými prostředky. Obě skupiny usilují o diktátorský režim vlády a nesnášejí soukromé společnosti, protože ty omezují jejich politické ambice.

Americká vláda při svém vyšetřování zjistila, že Chiquita financuje obě tyto skupiny. To zní hrozně. Pojďme se však podívat, jaká byla motivace firmy. Motivací nebylo financovat teroristy či podporovat násilí, ale právě naopak. Chiquita platila výpalné, které mělo zaručit bezpečnost zaměstnanců a firemního majetku. Když firma začala platit, obě skupiny usměrnily své aktivity podle výše plateb. Jednalo se o miliony dolarů, které firma zaplatila, aby mohla pokojně pokračovat ve svém podnikání.

Každý představitel mezinárodní korporace si dokáže představit, o co zde jde. Úplatkářství a vydírání je v mnoha zemích na denním pořádku, chcete-li udržet svůj podnik v chodu. Může to znít šíleně, ale pravdou je, že takové platby dosahují často menších hodnot, než kolik by dané firmy musely zaplatit americkému daňovému úřadu, jenž se věnuje obdobnému vyděračství, ovšem s legálním monopolem.

Je pravda, že paramilitantní skupiny užívaly své peníze k různým nekalostem. Co však měli představitelé Chiquity dělat? Sledovat postupné ničení vlastního majetku, bombardování pozemků a zabíjení zaměstnanců? Jedno je snad všem jasné (tedy kromě kritiků firmy): samozřejmě, že by firma raději nezaplatila ani jedinou penny. K platbám byla přinucena pod hrozbou pokračujícího násilí.

Dá se říci, že tyto paramilitantní skupiny spravovali privatizovanou verzi daňového systému, který je nám tak dobře známý ve své legální, veřejné podobě.

Je nehorázné, že ministerstvo spravedlnosti obvinilo firmu Chiquita Banana z financování terorismu. Chiquita je tak kromě teroristických organizací vydírána i americkou vládou a v roce 2007 jí byla vyměřena pokuta 25 milionů dolarů. Firma se pod touto hrozbou rozhodla skončit s podnikáním v Kolumbii, což nikomu neprospělo: ani kolumbijským pracovníkům, ani americkým spotřebitelům, ani nikomu jinému.

To byl však pouze počátek problémů dané společnosti. S tímto precedentem byl také oživen obskurní zákon z roku 1789 – Zákon o zahraničních přečinech [Alien Tort Statute], který umožňuje zahraničním příslušníkům žalovat u amerických soudů zločiny spáchané na mezinárodním území. Ať již byl původní záměr zákona jakýkoli (a američtí federalisté nebyli zrovna největšími přáteli svobody), nyní je využíván americkými právníky ke shromažďování podkladů pro obsáhlé žaloby amerických společností podnikajících v zahraničí.

Státní zástupci tak shromáždili svědectví desetitisíců obětí skupin FARC a AUC, na základě které podali hromadnou žalobu na Chiquitu s požadovaným odškodněním ve výši miliard dolarů, které by firmu zruinovalo. Opět se musíme ptát, komu to prospěje. Teroristé zde stále budou a výhled na ekonomický růst Latinské Ameriky a tamních zaměstnanců bude narušen.

Co se amerických zákazníků týče, ti z nelehkého úsilí spravovat podnikání v nestabilních zemích velice profitují. Tyto firmy se snaží poskytnout zákazníkům ovoce, které v našich podmínkách nevypěstujeme, ale přesto po něm toužíme. Neměli bychom tak mít větší pochopení pro překážky, které musí tyto firmy překonávat?

Společnost United Fruit dříve podnikala ruku v ruce s americkou vládou, která jí napomáhala uskutečňovat své plány v Latinské Americe. To je odsouzeníhodný imperialismus. Stejně tak nespravedlivá je však i činnost americké vlády, když postihuje firmy věnující se čestnému podnikání. Chiquita tak není jen obětí soukromého terorismu, ale také veřejného vydírání ve jménu protiteroristického boje.

Původní článek zde

Reklamy

Červenec 17, 2011 Posted by | Články jiných autorů | , , | Napsat komentář

Jak dlouhou by měly mít věci životnost?

Llewellyn H. Rockwell, Jr., Únor 2005

John Kenneth Galbraith, onen nesnesitelný puritán, napsal v roce 1958 zvláštní knihu jménem The Affluent Society, která měla obrovský vliv na několik generací protitržních aktivistů. Cílem knihy bylo zásadně změnit debatu ohledně socialismu a kapitalismu. Zatímco socialisté dříve argumentovali, že kapitalismus vyrábí příliš málo, nyní obrátili s Galbraithem směr a začali tvrdit, že kapitalismus vyrábí příliš mnoho špatných věcí (určených ke spotřebě) a příliš málo dobrých věcí (veřejných statků, rovnosti atd.).

Jedním z mnoha cílů, na něž kniha útočila, byla „plánovaná zastaralost“ – praktika výrobců navrhovat své výrobky tak, aby se v určitém čase v budoucnosti opotřebovaly a přestaly fungovat. To přimělo spotřebitele jít a znovu si koupit nový a velice podobný předmět. Tito mazaní výrobci dotvářeli plánovanou zastaralost kosmetickými vylepšeními, kterými obalamutili spotřebitele myslícího si, že udělal dobrou koupi, zatímco byl ve skutečnosti oloupen placením dvakrát za něco, co by měl koupit jen jednou.

Takové uvažování vychází z falešných předpokladů. Zaprvé tento myšlenkový model předpokládá, že výrobci jsou mnohem mazanější než spotřebitelé, kteří jsou chápáni jako pouhé pasivní oběti kapitalistových zájmů. Ve skutečném světě jsou to však právě výrobci, kteří mají co dělat, aby udrželi krok s rozmarnými, diskriminujícími, skrblícími a malichernými spotřebiteli, kteří vyhazují výrobky a nakupují nové z důvodů jak racionálních, tak záhadných.

Za druhé, takový model stojí na zvláštním normativním předpokladu, že výrobky by měly vydržet tak dlouho, jak je jen možné. Ve skutečnosti však neexistuje žádná pevně daná tržní preference ohledně toho, jak dlouho by měly výrobky vydržet. Životnost je prvek výroby, jež zcela reaguje na spotřebitelskou poptávku.

Celý příspěvek

Červenec 10, 2010 Posted by | Články jiných autorů | , , , , | Napsat komentář

Vládní stimulace

Llewellyn H. Rockwell Jr., 27.2.2009

Velikým selháním Obamovy administrativy je to, že je plná lidí, kteří nejeví žádné viditelné známky znalostí základních pravd liberální teorie. Tato teorie – jež je jádrem amerického politického příspěvku k modernitě a zároveň její samotnou hnací silou – spočívá v tom, že svoboda je základem a důvodem společenského a ekonomického rozkvětu. Veškeré důkazy nasvědčují tomu, že tito lidé o ničem takovém nikdy neslyšeli.

Obamité se drží opačného pohledu, takového, který byl prosazován od faraónů a starých císařů až k dnešním Talibanům a Hugo Chavezům. Jedná se o názor, že nic není mimo kompetenci státu a jeho velkého vůdce. Obzvláště v ekonomických záležitostech mají tito lidé divoce nafouknuté přesvědčení o tom, co zmůže nejvyšší představitel národa pouhou vůlí.

Liberální teorie nás učí, že jediný truismus ve vztahu k vládě je, že může problémy nikoli zlepšit, nýbrž pouze zhoršit. Mám teď na mysli boj proti drogám, boj proti chudobě, boj proti negramotnosti a boj proti terorismu. Stejně tak i boj proti recesi. Vždyť máme k dispozici historické záznamy selhání v této oblasti, nejen pouze za minulý rok, nýbrž již od 30. let.

Celý příspěvek

Listopad 26, 2009 Posted by | Články jiných autorů | , , , , , , | Napsat komentář

Mýtus dobré vlády

Llewellyn H.Rockwell, Jr., 15.11.2008

Čínské zotavení z komunismu je jedním z nejvíce inspirujících příběhů v historii ekonomického vývoje. Katastrofálně chudá a trpící země se zmodernizovala během pouhých 15 let. Státní sféra se značně zmenšovala, jak soukromý sektor rostl a rostl. A to ne kvůli nějakému plánu. Byl to de facto výsledek nové tolerance svobodné ekonomické aktivity. Stát se stáhl do ochranného módu, aby si udržel svou moc, a nedělal nic k zastavení rozvoje volného podnikání. Výsledek byl velkolepý. Zapamatujte si tento důležitý fakt. Čínské obnovení civilizované společnosti nepřišlo díky nějakému centrálnímu plánu, ale díky jeho absenci. Fakt, že stát neintervenoval, vedl k prosperitě. Znovu – nejednalo se o politiku, ústavu, či zákon, který by zapříčinil onu změnu. Nenastal žádný jasný přechod od komunistické vlády k minimálnímu státu. Protože stát opustil svá stanoviště na základě veřejné opozice a opovržení, společnost se mohla rozvinout. Avšak stát nikdy nevymizel. Plenění od něj pocházející se pouze stalo méně častým a méně předvídatelným. Kdyby historie nabrala lepší kurz, centrální stát by se kompletně rozpadl a právo by pokleslo na regionální úrovně. Avšak, ke smůle Číňanů, stát setrval ve své staré podobě, i přes neustálý růst soukromého sektoru. Stát je pořád zapojen v důležitých průmyslových odvětvích jako je ocelářství či energetika a také, samozřejmě, v bankovním sektoru.

Celý příspěvek

Listopad 21, 2009 Posted by | Články jiných autorů | , , , | 1 komentář

Anorganické oživení

Llewellyn H. Rockwell, Jr., 9.9.2009

FinancialFingersCrossed

Je zde něco strojeného, něco ne uvěřitelného, něco propagandistického, ohledně onoho jásotu kolem toho skvělého ekonomického oživení, které prý zažíváme. I někteří z jeho největších hlasatelů tomu úplně nevěří.

Mám teď na mysli reportéra National Public Radio, který před pár dny na konci pořadu vyslovil varování, že ekonomický pokles neskončil „organicky“, nýbrž byl uměle zastaven vládní intervencí.

To je zajímavý výrok, naznačující, že ani tento reportér nevěří onomu mediálnímu šlágru posledních dní. Já osobně tomu nevěřím. Ve skutečnosti pochybuji o tom, že i ti největší šampióni této velké falše tomu věří. Celý příspěvek

Říjen 15, 2009 Posted by | Články jiných autorů | , , , , , , | 1 komentář