S korupcí bojoval i Stalin
Před posledními volbami se politické strany předháněly ve slibech, kdo víc zatočí s korupcí. Nejvíce peněz na PR v tomto ohledu alokovala strana Věci veřejné a v očích veřejnosti se tak stala veřejným nepřítelem korupce číslo 1. Korupční skandály jsou vděčné téma: politici mají proti čemu bojovat, novináři o čem psát, novodobí hrdinové za co dostávat odměny. Boj proti korupci dnes prostě letí.
Nedlouho po volbách se však zdá, že Věci až taková spása českého politického prostoru nebudou. Člověk naopak dostává dojem, že se jedná o jakousi „rychlostranu“ na jedno použití – program si naklikají voliči, rejpavým kolegům se věnuje naditá obálka a když rejpou dál, označí se za pučisty. Poslední události ono protikorupční nadšení v ČR poněkud zkazily.
Jak s korupcí (ne)zatočili soudruzi
Boj proti korupci není nic nového pod sluncem. Peter Boettke v nově vydané knize Robustní politická ekonomie pro 21. století vysvětluje, jak s korupcí bojoval každý generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu. Vlastně spíše „bojoval“; pravidelné protikorupční kampaně, prováděné s každým novým nástupem, nebyly dle Boettkeho ničím jiným, než novým přerozdělením politických a ekonomických rent: „Podobné snahy historicky často přicházely těsně po nástupu nového vůdce a během delších období za vlády Stalina a Brežněva se často opakovaly. Na tyto „kampaně“ můžeme nahlížet jako na „zbavování rent“. Bohatství a moc jsou přerozděleny od politicky neoblíbených osob směrem k těm oblíbeným.“
Obdobně lze pohlížet na Gorbačovovu Perestrojku: „Perestrojka nevznikla jako „plán ke skoncování s plánováním“, nýbrž představovala „Gorbačovovo kolo“ klientelistických změn, které tradičně následovaly po změně ve vedení Sovětského svazu. „Reformní“ rétorika představuje kvaziideologický obal běžného přerozdělení klientelistických příležitostí.“
Jinými slovy, sovětští politici bojovali proti korupci tím stylem, že ji vymýtili, aby ji mohli opět nastolit. Existence korupce byla pro Sovětský svaz životně důležitá – jelikož ze své podstaty musí být korupce založena na neformálních dohodách (jejichž existenci lze kdykoli popřít), zajišťuje dobře udržitelnou loajalitu korumpovaných. A loajalita a strach je nejsilnějším mocenským nástrojem ve společnosti, kde neexistuje vláda práva.
Kde se korupce bere?
Korupce a boj proti ní tedy existovaly v Sovětském svazu a očividně existují i v dnešní České republice. Jak je to možné? Mají snad tyto dva diametrálně rozdílné politické systémy něco společného? Nechme si opět napovědět od profesora Boettkeho: „Státní omezení a „centrální plány“ vytvářejí v jistém smyslu státem sankcionované monopoly, které umožňují osobám ve strategických pozicích dobývat monopolní rentu (tj. úplatky).“
Jinými slovy, existuje-li státní intervence, existuje i příležitost k získání renty. Český stát v současnosti ukusuje přes 40% hodnoty práce každého z nás. Na českém území se pravděpodobně nelze věnovat aktivitě, nákupu zboží či služby, které by se nějakým způsobem nedotýkala státní moc skrze nějakou regulaci, daň, či zákaz.
Řešením, tedy opravdu účinným bojem proti korupci, přitom není pozměnit toky rent jako v Sovětském svazu. Řešením je čerpání renty znemožnit, tj. odstranit korupční příležitosti v podobě státních intervencí.
Je to však v dnešním stavu české politiky možné? Liší se vůbec čeští politici od sovětských soudruhů?
——
Like this:
Zatím nemáte žádné komentáře.
